Voda, která je používána k zavlažování, je vždy slabým roztokem mnoha solí

Voda, která je používána k zavlažování, je vždy slabým roztokem mnoha solí. Při nadměrném zavlažování v teplých oblastech, kde se značná část zavlažovací vody odpaří, dochází postupně ke zvýšení jejich koncentrace a ke hromadění v půdě. V pouštních a polopouštních oblastech je tak častým následkem přemíry zavlažování postupné zasolení půdy. Mnoho kulturních plodin v půdách s jinými chemickými vlastnostmi neroste nebo výrazně snižuje výnosy.
Přítomnost cizích prvků a sloučenin mnohdy významně ovlivňuje pohyb živin, mění chemické reakce a snižuje životaschopnost organismů v půdě. Za chemickou kontaminaci lze považovat nadměrné hnojení strojenými hnojivy, užívání pesticidů, průnik některých anorganických nebo organických toxických látek (těžké kovy, ropné produkty, PCB – polychlorované bifenyly). Tyto látky se nejčastěji dostávají do půdy při obhospodařování: kadmium (Cd) z některých průmyslových hnojiv, rtuť (Hg) z mořidel osiva proti plísním. Hydraulické oleje používané v pístech zvedáků zemědělských strojů obsahují PCB. Ropné látky unikají z palivových nádrží.
Nebezpečí plynoucí z chemické kontaminace půdy je dvojího druhu. Jednak se týká hromadění škodlivin v rostlinách, které se buď přímo, nebo přes zkrmování domácími zvířaty dostanou nakonec do lidského organismu, dále hrozí otrava půdní fauny a flóry, jež má v půdě nezastupitelnou roli při rozkladu organické hmoty, kypření a koloběhu živin. I když například přehnojení dusíkatými hnojivy nemůžeme pokládat za chemickou degradaci v pravém slova smyslu, je nadbytek živin častou příčinou eutrofizace půdy a rozšíření některých rumištních druhů rostlin.
Kyselina sírová a dusičná, které vznikají při reakci oxidů dusíku a síry při spalovacích procesech, se v podobě kyselých srážek dostávají do vody i půdy. Jde vlastně také o chemické znečištění, tentokrát ale především o změnu pH – kyselosti půdy. Nepřirozená změna kyselosti má za následek nejen rychlejší vyplavování některých iontů, ale i změnu druhového složení rostlinných společenstev. Velmi často se jedná o ochuzení druhové rozmanitosti.
Působením těžkých mechanismů a používáním nadměrného množství průmyslových hnojiv na úkor statkových dochází ke změně struktury a propustnosti půdy. Ztrácí se „pružná“ a nasákavá humusová složka. Pro nedostatek humusu a stlačení půdních prostorů mají tyto půdy velmi slabé schopnosti zadržovat půdní vodu. Původní drobtovitá struktura se rozpadá, půda tvoří větší množství jemných částic, které jsou vodou a větrem snadněji erodovány. Půdní horizont je také nedostatečně provzdušněn a nedostatek kyslíku silně omezuje životaschopnost edafonu. Při deštích jsou z takových půd průmyslová hnojiva rychle vyplavena.
Značná část půdy přichází nazmar i bez působení vlivů daných obhospodařováním, tedy pěstováním zemědělských plodin a chovem dobytka. Velké plochy zemědělské nebo panenské půdy jsou nenávratně zabírány pro výstavbu lidských sídel a průmyslových podniků, pro komunikace a při otevírání velkoplošných povrchových dolů a lomů. Jde vlastně o spotřebu krajiny – o její konzumaci člověkem. I když bývají povrchové doly a výsypky s hlušinou často rekultivovány (povrchové vrstvě je složitými pěstebními a technickými procesy navracena do jisté míry úrodnost), změny v krajině jsou dlouhodobé a často přesahují délku života dvou i více generací.