Mechanický pohyb a rozmístění populace
Mechanický pohyb a rozmístění populace
Migrace
je pohyb obyvatelstva mezi sídelními jednotkami (vnitrostátní), nebo mezi státy (zahraniční). Stálé přesuny obyvatel bez trvalých sídel se týkají jen relativně malé části světové populace. S migrací jsou spojeny změny v počtu, reprodukci, rozmístění a sídelní struktuře populace v konkrétních oblastech – zemích. Migrace je projevem zpravidla nedostatku pracovních příležitostí v emigračních (zaostalých, nebo upadajících) oblastech a zemích.
Vnitrostátní migrace má v globálním součtu daleko větší rozsah. Typickou formou je odliv venkovského obyvatelstva do měst, který se projevuje ve všech zemích, relativně intenzivnější je dnes v rozvojových zemích. Denní či týdenní pohyb pracovních sil z bydliště do místa zaměstnání je charakteristicky pro zázemí velkých městských aglomerací a průmyslových obvodů, ve většině vyspělých zemí dosahuje značných rozměrů.
Zahraniční migrace se dělí na trvalou a dočasnou.
Hlavní proudy masové zahraniční migrace směřovaly od konce 18. století z Evropy do Severní a Latinské Ameriky, Austrálie a Afriky. Kulminačního bodu dosahují před 1. světovou válkou. Od poloviny 19. století směřuje proud emigrantů z Číny především do zemí jihovýchodní Asie (v řadě z nich dnes tvoří hospodářsky významné menšiny). Po 2. světové válce zůstávají hlavními přistěhovaleckými oblastmi Severní Amerika a země severozápadní Evropy. Trvalá emigrace, zejména kvalifikovaných pracovních sil („odliv mozků“) poškozuje vystěhovalecké země. V posledních desetiletích masová imigrace ze zaostalých oblastí (zemí) poškozuje sociální stabilitu nejbohatších zemí.
Od konce 50. let se v Evropě rozšířila dočasná migrace pracovních sil ze zemí jižní Evropy, Turecka a severní Afriky do průmyslových obvodů severozápadní a centrální části kontinentu. Mimo Evropu má tato forma migrace relativně největší rozsah mezi Mexikem a USA.
