Vliv pracovní síly jako činitele rozmístění je modifikován širokou škálou…

Vliv pracovní síly jako činitele rozmístění je modifikován širokou škálou ekonomických (úroveň technického rozvoje, odlišná technologie jednotlivých oborů, odvětví a hospodářských sektorů, rozdílná organizační struktura a úroveň řízení, různorodé nároky na kvalifikaci pracovních sil apod.) sociálních (psychologická schopnost adaptace na podmínky moderní tržní ekonomiky) a dalších skutečností. V zásadě platí, že množství „živé práce“ na celkových výrobních a provozních nákladech je určitým objektivním (relativně nejsnáze vyhodnotitelným) vyjádřením „lokalizační váhy“ pracovní síly na rozmístění hospodářství.
U objektů, kde toto množství převyšuje 30 % výrobních a provozních nákladů by prakticky měla být lokalizační váhá pracovní síly rozhodující. U objektů, kde „živá práce“ představuje 15-30 % se může vliv pracovní síly na lokalizaci prosadit, ale nikoliv již v rozhodující míře (pozitivně zde působí tradice, blízkost trhu apod.). Jestliže podíl „živé práce“ klesl pod 15 % nákladů, bude zpravidla vliv pracovní síly při lokalizaci „překryt“ jinými skutečnostmi.
V souvislosti s aplikací technického pokroku především ve výrobě, množství „živé práce“ v celkových nákladech klesá a tomu odpovídá i rozdílná intenzita vlivu pracovní síly na rozmístění hospodářství v konkrétních etapách hospodářského rozvoje. Např. v období nástupu průmyslové revoluce byl podíl „živé práce“ v tehdejší tovární textilní výrobě 50-70 %, tzn., že pracovní síla zde působila na její rozmístění naprosto jednoznačně, na tom se územně zformovaly „staré“ textilní oblasti. U objektů textilní výroby (s moderní výrobní základnou, kde podíl „živé práce“ většinou nepřevyšuje 10 % z výrobních nákladů) v dnešní době bude situace značně rozdílná.
Spotřeba (v širším smyslu jako ekonomická kategorie, jejíž významnou součástí je tzv. bezprostřední osobní spotřeba obyvatelstva) je rozhodujícím impulsem hospodářského rozvoje pro všechny sektory hospodářství. Spotřeba nutí materiální výrobu řešit nové problémy (zavádět novou technologii, hledat nové zdroje a materiály apod.) a sama je těmito skutečnostmi zpětně ovlivňována. Zároveň vytváří novou osnovu dodavatelsko-odběratelských vztahů, což se pochopitelně projevuje v územních souvislostech. Rostoucí spotřeba si vynucuje racionalizaci a rozvoj služeb, které pak přispívají k vyšší a bohatější „kultuře“ života moderní společnosti.
Stávající ekonomická realita ukazuje, že obyvatelstvo jako bezprostřední spotřebitel „přitahuje“ lokalizaci objektů těch výrob a služeb, jejichž „finální produkt“ slouží k uspokojování osobních potřeb. Týká se řady oborů potravinářského a spotřebního průmyslu, příměstské zemědělství a široké skály služeb.