V různých oblastech světa je možnost ke zlepšení odlišná

V různých oblastech světa je možnost ke zlepšení odlišná. Je paradoxní, že v zemích průmyslově vyspělých – bohatých, je naděje na zlepšení vyšší než v zemích chudých – rozvojových. Zvýšení výkonu lze očekávat například v Kanadě a USA, kde je možno nalézt řadu rezerv v prostředí. Je možné získat další půdu (3. bod systému) a podmínky jsou dobré i pro zlepšení v bodech 2 a 4. Málo pravděpodobné (i když možné) je zvýšení produkce potravin v některých zemích již dnes trpících nedostatkem. Nejenže tam není možno získat jednoduchým způsobem další půdu, ale špatné je i institucionální zabezpečení, technologie a přístup k dalším zdrojům. Bez mezinárodní pomoci lze v některých zemích východní a střední Afriky očekávat další hladomor a sociální nepokoje.
I přesto, pohlédneme-li na problém čistě hypoteticky, se během následujících několika desetiletí může celková světová produkce potravin ještě podstatně zvýšit. Průměrná současná úroda je stále pod úrovní, která je dosahována v nejproduktivnějších zemích, a mnohé státy ještě nevyužily veškerou svou potenciální ornou půdu (i když většina z toho je dnes půda lesní).
Expanze zemědělství bude ale velmi nákladná, zejména tehdy, když produkce bude muset vzrůst dvoj- až trojnásobně, aby zabezpečila lepší výživu pro dalších několik miliard obyvatel. Půda, která byla až dosud využívána k produkci potravin, je daleko kvalitnější než půda, která zatím kultivována není. Podobně i zavlažovací systémy byly postaveny v nejvhodnějších oblastech. A voda je v mnoha zemích čím dál vzácnější, neboť o ni stále intenzivněji soupeří domácnosti, průmysl i zemědělství (viz výše). Následkem toho je každý nárůst v produkci potravin čím dál dražší. Platí to o to více, když uvážíme náklady na ochranu prostředí, které zatím nejsou zahrnuty do ceny zemědělských produktů.
Může se zdát, že vyšší produkce potravin není vlastně žádný problém, což vyplývá z faktu, že světové ceny potravin jsou nízké a v minulých dekádách spíše klesaly. Tato představa je ale mylná. Masivní vládní podpora farmářů, obzvláště v rozvinutých zemích, uměle udržuje ceny potravin velmi nízko. I když technologický pokrok pomohl ceny snížit, bez této silné podpory by světové ceny potravin byly rozhodně vyšší. Škody na životním prostředí způsobené tím, co lze s nadsázkou nazvat „přeměnou planety ve velkovýkrmnu lidí“, mohou být nedozírné. Rozpínání zemědělského sektoru, jenž se musí postarat o lepší výživu pro rostoucí populaci, pravděpodobně povede k odlesnění, erozi půdy, kontaminaci pesticidy a hnojivy úměrně s tím, čím víc půdy bude obětováno produkčním účelům. Snižování dopadů na životní prostředí je možné, ale drahé a bude patrně jednodušší, pokud bude růst populace pomalejší.
I když existuje řada způsobů, jak se zemědělskou půdou šetrně zacházet, vhodně využívat hnojiva, pesticidy i závlahovou vodu a uplatňovat pěstování velmi produktivních plodin, bude produkce potravin a na ni navazující činnosti (skladování, konzervace, zpracování surovin, doprava) zcela jistě v příštích desetiletích jedním z hlavních problémů lidstva i příčinou devastace přírody. Zejména v oblastech, kde populace roste, jsou málo vhodné klimatické podmínky, zemědělství je špatně organizováno a k dispozici je velmi málo finančních prostředků pro pořízení moderní techniky, hnojiv a pesticidů. Půda tedy bude získávána především na úkor kácení tropických lesů a jiných dosud přírodě blízkých ekosystémů.
Navzdory mezinárodní pomoci a transferu zemědělských technologií v rámci „zelené revoluce“ 800 milionů lidí stále trpí podvýživou a 1,2 miliardy žije v ponižující chudobě. Tato vážná situace volá po ještě účinnějších záchranných opatřeních. Závazek vyspělých států k OSN – věnovat 0,7 % HDP na pomoc rozvojovému světu – ale jen málo z nich plní. Například nejbohatší národ na světě – USA – patří se svými 0,1 % HDP mezi největší „dlužníky“.