Největšími dovozci ropy a ropných derivátů zůstávají nadále RTE země Evropy

Největšími dovozci ropy a ropných derivátů zůstávají nadále RTE země Evropy (přes 250 mil t, resp. 200 mil t), USA (do 300 mil t, resp., 100 mil t) a Japonsko (do 200 mil t, resp. 50 mil t).7-* Podíl zemí OPEC na světovém vývozu ropy podstatně poklesl (ze 65 % v r. 1980 na 40 % v r. 1991). Závislost RTE zemí na jejich ropě se podstatně omezila. Celkově je ropa na světovém trhu nabídkovou komoditou a proto její cena (přes určité kolísání) stale klesá (v polovině r. 1993 na 15 USD za barel).
Jen výjimečně se ropa spaluje v surovém stavu, rozhodující část prochází rafinériemi, vedle ropných derivátů produkují řadu surovin, které jsou „odpadem“ rafinačního procesu (síru, rafinační plyny, dehet, tzv. ropný koks a saze významné pro gumárenský průmysl apod.).
Rafinérie lokalizované u spotřeby-trhu představují zatím větší část existující kapacity, neboť je ekonomicky efektivnější dopravovat ropu ke spotřebě a tam ji komplexně zpracovat. Rafinérie tohoto typu jsou vesměs lokalizované v přístavech a ve vnitrozemí na ropovodech. Přístavní rafinérie mají zpravidla větší kapacitu, kterou mohou rozšiřovat s relativně nižšími náklady, kapacita rafinérií ve vnitrozemí je závislá na přepravní kapacitě ropovodů a splavných vodních cest.
Relativně menší část rafinérií je lokalizovaná v těžebních oblastech, kde zpracovávají jen část těžené ropy. Před 2. světovou válkou byly situace opačná, podstatná část ropy se zpracovala v místě těžby. V současné době opět roste kapacita závodů v oblastech těžby.

Důležitými podmínkami lokalizace velkých rafinérií jsou:
dostatečná rozloha vhodného terénu (se svými sklady zabírají několik km ), dostatečné zdroje sladké vody k technologickým účelům a příznivé mikroklimatické podmínky (dobré vzdušné proudění, ale nikoliv příliš větrné klima, neboť rektifikační kolony dosahují přes 150 m výšky). Vliv zákonných opatření k ochraně životního prostředí bude ovlivňovat lokalizaci nově budovaných závodů.
V oblastech zpracování ropy se formují rozsáhlé průmyslové komplexy. Příkladem je přístav Marseille, který je základnou rozvoje obvodu tzv. „Velké delty“ při dolním toku a ústí Rhôny (rafinérie o kapacitě 50 mil, petrochemie, černá a barevná metalurgie, výroba průmyslových hnojiv).
Světová kapacita rafinérií rostla v určitém „předstihu“ před objemem těžby ropy a kulminovala začátkem 80. let, přitom zdaleka nebyla využita. Od té doby se poněkud snížila, především likvidací jednoduchých palivářských závodů v RTE zemích, v rozvojových zemích kapacita nadále roste. Od poloviny 60. let se těžiště rafinační kapacity přesunulo na východní polokouli, díky výstavbě v RTE zemích Západní Evropy, býv. SSSR a Japonsku.