4.7. V třetihorách narostly vlivy alpínského orogénu
V třetihorách narostly vlivy alpínského orogénu. Počátkem paleogénu je povrch Českého masivu natolik zarovnaný, že se blíží parovině. Na závěr paleogénu se začínají projevovat vlivy alpínského vrásnění, které pomalu trvají dodnes. Období vývoje Českého masivu od oligocénu po kvartér označujeme jako saxonský tektonický neklid; zbytek předoligocenní paroviny se dodnes zachoval jen ostrůvkovitě v různých výškových polohách. Během saxonského neklidu Český masiv zůstal konsolidován jako celek, ale došlo k aktivaci starých variských hlubinných zlomů nebo k tvorbě zlomů nových. Zlomy se tvořily na třech liniích
sudetské ve směru jihovýchod – severozápad, tyto jsou zlomy shodné s linií sudetských pohoří,
krušnohorské ve směru východoseverovýchod – západojihozápad,
jizerské, tzv. hornorýnské směry ve směru severoseverovýchod – jihojiho-západ (Boskovická brázda, Blanická brázda, Jáchymovský zlom).
Díky těmto zlomům byl Český masiv dislokován do dílčích ker, přičemž ty okrajové se zdvihávaly a vnitrozemské poklesávaly. Od oligocénu docházelo k tvorbě typické české kotliny omezené sudetskými pohořími, Krušnými horami, Šumavou a Českomoravskou vrchovinou. K nejvýraznějším poklesům došlo v Podkrušnohoří, kde vznikla rozsáhlá pánev, která byla v neogénu rozdělena na tři části – chebsko, sokolovskou a mosteckou. Dále výrazně poklesly Jihočeské pánve, které byly v neogénu rozděleny Lišovským prahem. Kromě toho došlo ke klenbovitému vyzdvižení okrajových pohoří Českého masivu a Středočeské pahorkatiny. Podél aktivních zlomových linií pronikalo magma a docházelo k vulkanismu, přičemž v případě třetihorního vulkanismu hovoříme o tvarech mladého vulkanismu (neovulkanitech).
Třetihorní vulkanismus v Českém masivu má tři etapy:
oligomiocenní,
svrchnomiocenní,
pliocenní až pleistocenní.
Hlavními tvary, které během těchto vulkanických fází vznikly jsou Doupovské hory a České středohoří. Kromě těchto oblastí zasáhl mladý vulkanismus oblouk severní okolí Plzně – Krušné hory – pohraniční pohoří na severu – Nízký Jeseník. Hranicí výskytu mladého vulkanismu je Polabí – severní okraj Prahy – Pardubicko. Izolovanými neovulkanity jsou Kunětická hora, Říp, Bukovec v Jizerských horách, Luž, krušnohorské Špicáky, Tepelná vrchovina a Plaská vrchovina.
Doupovské hory a České středohoří vznikly v oligomiocenní a svrchno-miocenní etapě, avšak Doupovské hory jsou stratuvulkán (střídání výlevů láv s vrstvami pyroklastik), v jehož centrální části je kaldera erodovaná potokem Liboc, a České středohoří jsou rozptýlené vulkány, u nichž docházelo k mělkým podpovrchovým výlevům nebo výlevům na dně podkrušnohorského jezera. České středohoří jsou vlastně vypreparované sopouchy nebo podpovrchové lakolity, jež byly obnaženy v miocénu, o čemž svědčí zbytky mladších miocénních sedimentů na svazích těles.
