Začátkem 90. let existovalo přibližně 30 regionálních a subregionálních seskupení pro hospodářskou spolupráci
Začátkem 90. let existovalo přibližně 30 regionálních a subregionálních seskupení pro hospodářskou spolupráci a 14 měnových a finančních sdružení rozvojových zemí. Nejrozsáhlejší je působení zemí vyvážejících suroviny (včetně energetických surovin) a zemědělské produkty. Na mezinárodních zbožových trzích koordinuje přibližně 30 organizací zájmy svých členů – producentů, z nichž většinu představují rozvojové státy. V některých případech, např. producenti kávy, banánů, sisalu, palmového oleje, ropy a další, se jedná o výhradní zastoupení rozvojových zemí. Kromě těchto forem byla mezi asijskými, africkými a latinskoamerickými státy podepsána řada dvoustranných, třístranných a vícestranných dohod o společné činnosti v různých oblastech národního hospodářství (např. společná dohoda Indie a Egypta o hospodářské spolupráci apod.).
K velice různorodým formám vzájemné hospodářské spolupráce patří regionální spolupráce.
Regionální spolupráci rozvojových zemí ve všech částech světa aktivně pomáhají příslušné Hospodářské komise OSN (Hospodářská komise OSN pro Latinskou Ameriku – ECLA, Hospodářská komise OSN pro Afriku – ECA apod.). Regionální spolupráce zemí Latinské Ameriky byla zahájena v r. 1975 vytvořením Latinskoamerického systému SELA. Plány komplexní spolupráce všech afrických zemí jsou v současné době málo reálné. Z významných regionálních seskupení působí Organizace africké jednoty. Afrika má přibližně třetinu hlasů v Organizaci spojených národů. Významným integračním seskupením s výrazně politickým zaměřením je Liga arabských států, vytvořená již v r. 1945.
Subregionální seskupení se odlišují od forem regionální ekonomické integrace menším počtem členů a těsnějšími vzájemnými vztahy především v ekonomické oblasti. Většina subregionálních seskupení rozvojových zemí představuje určitou formu obchodní unie (pásma volného obchodu, celní unie, společný trh). Vývoj spolupráce subregionálních seskupení lze schématicky charakterizovat postupným přechodem od celní a daňové spolupráce – finanční spolupráce – realizace společných projektu – rozvoj infrastruktury – spolupráce ve zdravotnictví, školství, vědě a výzkumu (málo konfliktní sféra vztahů mezi rozvojovými zeměmi neudržující jinak vzájemně příznivé vztahy – Indie a Pákistán).